„S Psychošem už letos nikam nepojedu,“ povídá mi do telefonu Smíšek.
„Jak to?“
„Jak si na dovolené natáhnul šlachu. Možná až v létě.“
„Tak řekni některému z tvých chlapců,“ zkouším špičkovat. Ale připadá mi to jako reálná možnost.
„'Šak už mi Mladej říkal, jestli s ním nechci jet k sestřenici do Španělska.“
Já mám na to nějak čuch; něco plácnout, co se ukáže jako realita.
„Tak jeď ne. Psychopatovi řekni, že jedeš s kamarádkou a bude.“
„Přemýšlela jsem nad tím, že to tak udělám.“
„Akorát dávej pozor, protože Mladej to nechápe jako hru.“
„To už jsme si vyříkali.“
„Co si na tom chceš vyříkat. On to myslí vážně.“ Tedy nebere to jako škádlení, ale chtěl by Smíška dostat. Na celý život.
„Včera jsme se o tom bavili v kuchyňce. ‚Ty se tváříš, jako bys to myslel vážně,‘ jsem mu řekla. A on, že to myslí vážně. Ale vyříkali jsme si to.“
„Když myslíš.“