Když jsem na mostě našel svoji slevovou kartičku pošlapanou, mokrou a zase uschlou, bylo mi to jasné. Jenom idiot vyhodí slevovou kartu, na které není napsané jméno.

Člověk by měl být ve svých přáních opatrný, ale za tímhle si stojím: Ty šmejde, který jsi našel moji peněženku, přeji ti, ať se ti to nastokrát oplatí.

"mám kocovinu! kvůli tobě! :)" přivítalo mě ráno na icq. Ale to už tak po veselém večeru bývá.

Původně jsme měli jít na vinobraní s Řekou, ale vinou konverzačního šumu a dalších relativistických faktorů jsme byli nakonec postaveni před možnost jít sami nebo provést modifikaci vstupních podmínek a nabrat někoho jiného. Snoopy se nabízel už předchozího večera, kdy jsme rozebírali ženy víno a tak vůbec a dívali se na Kusturicův Arizona Dream (natočit v Americe balkánský film, to je jízda). A protože nešla Řeka, mohli jsme pozvat také bsk, který neváhal. Navrhnul jsem sraz v šest na Moráni.

Když těsně před šestou vyrážel, přišla mi nejprve zpráva od bsk, že dorazí později, potom ještě jedna od Snoopyho, kterému jsem odepsal, že jsem se zpožděním všech zúčastněných počítal. V praxi se to projevilo, že jsme se potkali v rozmezí minuty na stejném místě a hned po pár krocích narazili do chinina s kulidou.

"Jsou to zloději, tady kupovat nic nebudu. Jdeme do delvity," prohlásil rázně Snoopy. Ale nikdy ho neposlouchal, takže jsme strávili dalších pět minut dohadováním, co teda bude. Nakonec jsem prohlásil to samé a bez meškání vyrazil, ostatní mě naštěstí následovali. V delvitě těsně před zavíračkou, tři láhve vína a pak lavičky v parku. Nejlepší část nedělní části vinohradského vinobraní začala delvitou. Pak dorazila ještěrka, která předtím musela něco neodkladně napsat, aby nakonec zjistila, že neodkladné věci mají nakonec tendenci čekat. Kolem nás chodila méně viditelná a neviditelná bezpečnostní opatření (copyright ministr vnitra) a po chvíli nám někdo vypnul kašnu.

Potom půl hodiny dohadování, kde nás kdo nakrmí, vyhraná sázka o mexickou restauraci na pavláku (Desperado, i když jsem získal bez výhry) a pak cina, dobla kachna a chop sticks. "Tohle víno já pít nebudu, radši si dám červené," komentovala ještěrka běžnou nabídku českých čínských restaurací. Dál záznamová služba chybí, takže už jenom: gut, véééry gut!

PS: Cestovní ještěrku přijdeme osvobodit, těště se!

"Pamatuješ si na strejdu?" Barunka nechápe, kdo je ten cizí člověk, který se objeví jednou za rok.
"Jak by si mě mohla pamatovat." Obracím se na barunku "že." Barunka stále nevypadá, že by si ode mě vzala rohlík.
"Ale víš, jak máš toho hnědo bílého méďu?" ožije najednou Koudy. "On už vlastně bílý není," obrací se ke své ženě. "Já ho někdy vyperu," říká Terka. "Tak toho méďu máš od strejdy zwířete a tety Muflona," povídá zase už dítěti, které je z našeho rozhovoru zmatené. "Tenhle strejda ti dal tvého nejmilejšího plyšáka."

Rozhovor je ze začátku spíš lehce rozpačitý. Vidíme se jednou za rok, každý z nás má jiné starosti. Ale přesto znám jenom málo párů, které jsou takhle v pohodě. "Vzpomínáš mamko, jak jsme měli tu garsonku. Dvanáct metrů čtverečních. Přišli jsme domů, chvíli sexovali, pak se dívali na televizi, pak ještě chvíli sexovali a pak šli spát a ráno do práce. Bylo to trochu psycho, ale bylo nám dobře."

Terka není klasická máma. "Ještě tak půl roku a půjdu zase učit. Rozhodně to nemám tak, že bych radši byla doma s dětmi." Už posledně ji hovory matek na lavičkách přiváděli k šílenství...

Dítě na vernisáži bylo už starší. "Kde mám svoje cigarety," povídal asi pětiletý chlapec, u kterého se vám okamžitě muselo vybavit slovní spojení pytel blech. Kdybyste pár minut nehnutě seděli, určitě by vás taky využil jako prolézačku, tak, jako používal všechny stoly, židle a křesílka. Je to náročné mít takové dítě, ale lepší aktivní než pasivní.

Cestou Brnem potkáváme jinou maminku s dítětem, které křičí na celou ulici "Já chci do hospody." Inu, priority si člověk vytváří od dětství...

Kam ten svět spěje. Výrok třetího dítěte už potom asi nikoho nepřekvapí. "Já chci nůž," povídal chlapeček, který někoho honil. Je zajímavé, co mohou děti (hlavně) doma zaslechnout :-)

Jeden ze dvou movie kanálů na hotelové televizi měl anglické titulky (tedy s lehce podivnou angličinou, pokud můžu já posoudit :), takže mezi půlnocí a druhou hodinou mi přišlo docela zábavné sledovat místní produkci.

Každý den byl minimálně jeden film o duších. Druhým velice populárním tématem je samozřejmě kung-fu, takže občas přišla na řadu duchařský kung-fu film. Například ten o dvou policajtech ze speciálního oddělení hongkongské policie 2002. Nebo taky spousta jiných, protože v rostoucím městě je duchů spousta.

Vsuvka: Stále lepší než sledovat v letadle Šifru. Na tenhle film bych nešel do kina a měl bych ho asi problém zhlédnout kdekoli, v letadle se při něm dalo usínat (mám pocit, že do jídla na dálkových letech dávají uspávadla, protože po jídle jsem vždycky spolehlivě usnul). Konečně tedy nemusím vycházet z dojmologie a můžu s klidným svědomím prohlásit, že Šifra mistra Leonarda je špatný film a pokud je kniha podobná, musí být špatná taky.

Hong Kong se rozkládá na území asi 1100 km², což je asi 2,5 krát víc než Praha. Ale 40 % území tvoří přírodní parky, takže ve výsledku na území asi 1,5x větším než Praha žije 10x víc lidí. Ale bůhví jak to je, protože spočítat místní populaci musí být náročné.

Jak je to se jmény už jsem psal v komentářích, tak snad jenom pro ty, co komenáře nečtou. Na střední škole si každý student zvolí anglické jméno (nebo mu jej přidělí učitelka). Dříve se používala klasická jména, dnes jsou v módě spíše různé speciality, například Xenophon, Ernesto, Piggy, Money, Funny... Uvidíme, třeba si časem my budeme vybírat čínská křestní jména, aby si nás číňani pamatovali. Ahoj půlnoční bouře, já jsem papírový drak ;)

Čínští taxikáři jsou většinou ve věku našich otců. Prakticky to znamená jediné: nedomluvíte se s nimi. Ideální je nosit kartičky se jménem hotelu nebo místa, kam chcete dopravit. I takový Hotel Panda se čínsky řekne úplně jinak — ke konci už jsem si zapamatoval sled zvuků, ale jenom pro poslech, napsat bych to zpětně nedokázal.

Předloňské Bienále jsem docela prožíval (a užíval si). Dokonce jsem měl pocit, že po letech stagnace se někam posouvá. Při rozhovorech s členy mezinárodní poroty jsem si sice potvrdil, že jde o naši malou provinční přehlídku, o které kromě okolních zemí, Japonska a pár levicových umělců v jiných zemích skoro nikdo neví, ale stejně mi to přišlo příjemné.

Letošní Bienále začalo rovnou špatně — kontroverzní předvýběrovou komisí a kontroverzním předvýběrem prací. Naše malá bouře ve sklenici vody ještě stále zuří, ale to nic neznamená, že ve světě naše lokální problémy nikoho nezajímají. Nikdo se nemůže divit, že jsem nešel na zahájení a návštěvu odkládal dost dlouho.

Když jsme proběhli jako první Místodržitelský palác, kde má být hlavní část výstavy a výstava členů poroty, byl jsem téměř zhnusený. Jestli tohle má být ukázkové práce moderního grafického designu, potom zřejmě žiju ve špatném tisíciletí! Nezajímavé práce, hloupé agitační "umění" a nuda a šeď.

Návštěva Uměleckoprůmyslového muzea moje obavy trochu rozptýlila. Rozhodně zde najdete kvalitnější soubor prací než v Místodržitelském paláci, mnohem více se můžete s pracemi identifikovat. Navíc doprovodná výstava Práce z Číny je pomalu o třídu lepší než celé Bienále a jenom kvůli tomu stojí do UPM jít.

Katalog výstavy letos poprvé změnil rozměr, nezaměnitelný podlouhlý tvar byl vystřídán klasickou ápětkou. Ale některé věci zůstaly — třeba podivný výběr prací do katalogu, kdy ze dvou a více prací je jako dominantní vybrána ta méně zajímavá, další jsou buď opomenuty nebo téměř celé překryty (i když je místo na uveřejnění). Navíc se brožura rozpadá už nyní po dvou měsících, protože ve hřbetu bylo použité mimořádně špatné lepidlo.

Shrnuto podtrženo, nebýt Prací z Číny a přibližně čtvrtiny Beinále, nestálo by to letos za nic. Tímto způsobem se Bienále nezbaví pozice provinční přehlídky kdesi v tramtárii. A kamarádšofty při výběru a při hlasování taky ne.

Nemá někdo zkušenosti s on-line službou na sdílení fotografií, jinou než Flickr? Ten totiž kromě nesporných výhod má určitá negativa, zejména nutnost registrace, když chcete komentovat fotky. Nevím jak vy, ale já nechci nutit lidi, aby se kvůli takové ptákovině museli registrovat. Taky by služba mohla umožňovat změnu vzhledu, samozřejmě tagy, v základní verzi alespoň malý prostor zdarma...

Zatím jsem objevil toto srovnání, ze kterého mi přijdou zajímavé SmugMug , Fotki (dotPhoto a Webshots nemají komentáře bez registrace, Faces je zbytečně zaneřáděné balastem) a navíc ještě Buzznet. Any idea?

Druhý den ráno jsem pochopil, k čemu je klimatizace. Pršelo tak, že stačilo pět metrů z taxíku do budovy a byl jsem mokrý jak myš. Vzduch byl tak hustý, že se téměř dal krájet (100 % vlhkost je potvora) a k tomu horko. Každý den absolvujeme několik přechodů z horkého vlkého vzduchu venku do studených klimatizovaných kanceláří. Kupodivu s tím nemám problém, akorát Holger (alias Lord Helmet) občas kýchá z chemikálií, kterými jsou látky napuštěné.

Zajímavé, že téměř celá nová generace hongkongských číňanů má americká křestní jména. Tim, Clara, Eric. Takže když narazíme na Minga, je to pro mě docela příjemné překvapení. Je to vlastně docela logické, že rodiče chtěli dětem zajistit lepší budoucnost, aby cizinci dokázali mezi armádou číňanů rozlišovat, dali dětem západní jména. Nejvíc cute jméno bylo Sugar, druhé pak Tequila. Samozřejmě dívčí jméno :) 

Pokud jdete v Hong-Kongu do restaurace, musíte počítat s tím, že ke konečné ceně si naúčtují 10 % přirážku za servis, tedy vodu, čaj, ubrousky aj. Kromě toho je slušnost přihodit ještě dalších 10 % navrch, takže ceny na jídelních lístcích jsou značně orientační. Ale pokud budete chodit do místních restaurací, ceny moc vysoké nebudou, vás to trápit nebude.

Ne tak my. Když jsem šel s holkama, navrhly, že půjdeme zase do Hard Rock Café "protože to bylo dobré a nebylo to tak drahé". No co, při placení už to tak veselé nebylo.

"Sorry, we don't accept this money," podává nám číšník zpět "pětisetdolarovku", na které je nějaký peruánec. Koukáme na ni a nevíme, co se stalo. "Do you get it somewhere in Hong Kong?" "We don't know, our boss give us this money." Zřejmě při placení v taxíku, kde není dobré světlo, dostal Holger špatnou bankovku. Na jedné straně peruánec, na druhé horolezec. Když se koukám na net, nové peruánské soles zas tak bezcenné nebudou, zřejmě jsme měli nějaké ještě před měnovou reformou, teď už to neověřím.
"Can you try this card?" podává mu Pidižvík neembosovanou kartu. Samozřejmě bez úspěchu. Zkoušíme druhou kartu se stejným výsledkem (ale na některých místech je to vzalo). Nakonec platí Máňa kreditkou.

V Hong Kongu je poměrně snadné se splést v penězích. Souběžně platí asi šest emisí peněz, takže v obchodě klidně můžete dostat dvě různé dvacetidolarovky. Snad jenom v mincích mají pořádek, mají příjemný zubatý tvar.

Návštěva HRC byla součástí našeho day off. Pátek jsme strávili typickou akcí — shopováním -, při kterém jsem nakoupil spoustu cute věcí a stačil se zamilovat do značky Muji.

V sobotu jsme jako správní turisti podnikli výlet lodí hongkongským zálivem kolem šesté nejvyšší budovy na světě (momentálně, už se v Hong Kongu staví vyšší). Doma jsem nakonec zjistil, že moje schopnost fotografovat neuvěřitelně atrofovala, fotkám chybí úplně šťáva. Potřeboval bych nějakou dobu "trénovat", takhle je to dost marné. Možná se mi podaří aspoň jednu fotku vybrat...

Já se dnes vrátil do "vlasti", zbytek výpravy pokračoval do Šanghaje, kde mohli samozřejmě zapomenout ty dvě slovíčka v cantonštině, kteoru se mluví v Hong Kongu, protože velká Čína mluví hlavně mandarínsky. Nebo, jak se podřekla Pidižvík, "nektarínsky". Ale možná jenom citovala Trpaslíka :)

"Pavel, please select the G point," řekl skoro s kamennou tváří šéf ve výtahu. Zdejší výtahy to je panečku věc. Některé, jako třeba v právě navštívené budově, jsou rozdělené na sudé a liché, přičemž jezdí jenom do některých pater. V našem hotelu naopak jeden výtah jezdí do 3., 8. a pak 9. až 20. patra. A druhý jezdí do 3., 8. a pak až do 21. až 30. patra. Recepce hotelu je totiž ve 3. patře, pod náma jsou obchody. A auta samozřejmě jezdí až do třetího patra před vchod...

Ale abych se vrátil k šéfovi. Jedno se mu musí nechat. A sice, že i v napjatých chvílích se chová jako člověk a dokáže ještě vtipkovat. A kupodivu nemá ani hloupé vtipy...

Někde na firemním notebooku mám rozepsaný příspěvek a mail pro e*v. Včera jsem v jedné firmě požádal o připojení na net, které jsem poměrně snadno dostal. Ale jeho rychlost byla tak závratná, že i doma na telefonu mám rychlejší.

A dnes ještě chvíli přípravy podkladů a pak shopping v klasickém Hong-Kongu. Včera jsme večeřeli uprostřed Hong-Kongu na kopci v restauraci Cafe Deco. Výhled na město byl neuvěřitelně kýčovitý, klasické velkoměstské panorama umocněné zálivem. Tisíce, či spíše desetitisíce, světýlek vytvářející neuvěřitelné panorama všeho, co jsou lidé schopni stvořit. Člověk by si představoval betonovou džungli, ale kupoduvu je tady všude spousta zeleně, na ostrově vedle letiště je dokonce národní park.

Zatímco v Egyptě by chtěl mít každý doma klimatizaci, tady ji každý má. Mluvím o Hong-Kongu, hlavním městě oděvů, elektroniky a plastů. Tedy ani ne tak hlavním městě, jako spíš o výrobně. I když ani to už není úplně přesné. Zatímco dříve producenti využívaly zdejší levné pracovní síly, dnes už se výroba přesouvá na kontinent, do Malajsie a jinak. Ale manageři jsou často stále z Hong-Kongu...

První "noc" usínám o půlnoci místního času totálně přecpaný po bohaté večeři. Budím se ve čtyři, polehávám a čtu si. V sedm vyrážím do osmého patra, kde je venkovní bazén.

Na snídani se scházíme pouze se Máňou, Pidižvík a Holger dorazí až po snídani, kdy odjíždíme za Timem. Tim je producent více značek. Celý den, od deseti skoro do devíti s ním projednáváme výrobu vzorků na další sezonu.

Ve tři nás bere na oběd. Procházíme něčím, co si většina lidí představuje jako Hong-Kong. Nejprve se proplétáme garážemi a sklady, potom vyrazíme do uliček a ocitáme se u nákupního centra. Vyjedeme do prvního patra a přes spojovací chodbu jdeme do jiného centra a pak nadchodem na protější stranu ulice. Tim nás vede to echt čínské restaurace Sun Flower Seafood Restaurant, kde jedině název a nápisy na toaletách jsou také anglicky.

Výběr nechváme na Timovi. Obsluha nám postupně nosí saláty, jarní závitky, obalené chobotničky, kuře balené v bambusových listech, krevety, jiné krevety, rýži s masem a krevetami... A samozřejmě omáčky a čaj v konvici, do které nám obsluha neustále přilévá horkou vodu, takže čaje máme stále dostatek. Za celou hostinu platí Tim 302 hongkongských dolarů, což je asi 1000 korun. Nice, but China is cheaper.

Večer po práci nás taxík vyhodí opět před hotelem. Máme opět hlad po celém dni práce, takže míříme do "italské" restaurace Fat Angelo's. Zřejmě populární místo ke slavení narozenin, protože při naší návštěvě jsou narozeniny slaveny u dvou stolů, v jednom případě obsluha dokonce přizvukuje při Happy Birthday.

Holger vtipkuje s obsluhou, že taky máme narozeniny, ale obsluha moc nechápe. Když nám nakonec donesou účet na 850 dolarů, nechápeme zase my. "Já jsem kamarád starého Angela," povídá Holger. "Není to trochu moc?"
"It is ok, sir."
"A kdo je manager restaurace. Is it Mr. Angelo?"
"Exactly we have four managers. Today is executive manger Ms. Lisa."

Koukám na účet a částka téměř 300 dolarů za nápoje mi nepřijde úplně přiměřená. Zvlášť, když jsou dále jednotlivě vypsané. Reklamujeme účet a už se dostáváme na lepší cenu, i když s obědem se to stále srovnávat nedá.

Blíží se půlnoci, už mě vyhazují od netu. Zkusím jít spát a dohnat pásmovou nemoc (tedy jet lag), zítřek bude zřejmě kritický. Pomalu se odplížím do 25 patra do svého klimatizovaného pokoje. See ya.

"Bysme se zase dneska mohli pohádat," povídá rozverným hlasem ještěrka.
"Jako třeba o věcech, o kterých se lidi běžně hádají?"
"Hm. A o čem se tak hádají?"
"Třeba o zvedání záchodového prkýnka."
"To říkáš špatně. To je, že ho nedávají zpátky dolů."
"Nebo třeba, že doma neuklízím."
"...
"Nebo, že vymačkávají pastu od prostředka."
"Cože? A jak jinak ji mám vymačkávat než od prostředka?" Ve skutečnosti ji ještěrka vymačkává od konce — ale od toho u uzávěru.
"No od konce. Ženy to tak dělají."
"Já myslím, že ženy mačkají pastu od konce, až když v ní skoro nic není."

Chvilka zamyšlení.

"O takových věcech se asi moc nepohádáme."

A přesto mi ještěrka nevěří, že vymačkávání pasty od prostředka je typické téma hádek mezi muži a ženami... 

Sedím ještě v práci a divím se, že mě to ještě nesemlelo. Zbláznil bych se z toho, kdyby to k něčemu bylo. Takhle mi i přes snahy občas relaxovat pomalu tuhne krk a já cítím, že v sobotu budu opět vycucaný jako citron.

V Hong-Kongu mě čeká 90 % vlhkost, vysoké teploty venku a nízké v hotelu. A potom práce, ale za tu cestu jsem ochoten to přežít. Pokud vím, všechno by mělo být v ceně. Letíme přes Londýn, takže si praxi vyzkouším bezpečnostní opatření. Škoda, Vídeň nebo Frankfurt by byly lepší.

Racionální až do morku kosti, potřeboval bych trochu vyčistit hlavu.

To takhle jdu od zastávky a říkám si, co bych mohl napsat. O tom, co se událo, co je zajímavé, co mě napadá. V hlavě se mi téměř samy skládají zajímavé věty, všechno do sebe báječně zapadá.

Ale než dojdu domů, všechno zapomenu a z vtipných vět je nevtipný text.

Nejhorší je, že to zapomenu, říkám si. Nejhorší je, že takových nejhorších věcí mě napadá spousta... Co je nejhorší? Proč říkáme nejhorší.

Třeba tohle mě napadlo.
Vřele se obejmeme, takové náhodné setkání je více než příjemné. A pak polibek. Máme se políbit na líce; jednou nebo dvakrát? Nebo se už můžeme políbit na rty? A nebude to brát jako zásah do soukromí? Nebude to nezdvořilé, nebude...
Akorát že v hlavě to vypadalo mnohem elegantněji než teď na monitoru (už jsem chtěl napsat na papíře). Taková úvaha by stála za to rozvinout mnohem více, ale toho času, který na to mám. Kradu čas spánku, naštěstí už ho nepotřebuju tolik...

Přemýšlím nad některými větami Philippe Djiana. Při čtení jeho knihy Za rozcestím jsem napřed udělal amatérskou chybu, když jsem předpokládal, že autor je Američan (nebo anglicky píšící), takže mi některé souvislosti došly až časem. "V podstatě měla pravdu, že se neznepokojuje: žádná žena na světě by mi nikdy nemohla dát ani tisícinu toho, co mi dala Edith." Rozumím. Ale dnes už bylo příspěvků dost, necháme si nějaké na příště...

Na čtvrteční rozlučku s Vláďou V. jsem šel jenom donést bundu. A pak mě zachvátil pocit gentlemanství, když jsem viděl, jak kolegové bohapustě opíjejí Morčátko.

Kolega goča se do mě pustil hned po příchodu (i když předtím už nějaké slabé antré bylo, jak jsem se dozvěděl), ale když jsem jeho řeči nechával bez reakce (ostatní trochu nechápali, proč tak rázně komentuje můj osobní život), pustil se do jiných. Ale já jediný už byl svědkem gočova jednání a byl na všechno připraven.

Nerad to říkám, ale milý kolega a kamarád goča by už měl se sebou trochu něco dělat. Že bije svoji přítelkyni není správné, ale když jsou oba opilí, příliš se nekontrolují ani jeden, takže se dá víceméně čekat cokoli. Ale jen tak z ničeho nic říct jedné z nejmilejších osob "v pojišťovně", že je píča, to se přece nedělá. Ne nadarmo dostal od své pedagožky výchovný pohlavek. I když myslím, že někdy už ani to bití nevnímá...

Už během dne se mi vybil telefon, a když jsem potom šel na chvíl předat bundu, ani mě nenapadlo, abych oznámil, že přijdu později. Šel jsem přece na chvíli. A potom nastala taková smršť, že jsem se ani nestačil divit. Domů jsme jeli taxíkem, kde ještě Morčátko vyprávělo zas a znova své zážitky, přičemž negativní rovnou vymazala ze své paměti.

Dopravil jsem ji až před protější dům, kde bydlí dvě patra nad Vrabčákem, a došel domů, kde nálada nebyla tak skvělá. Kdybych byl klasický chlap, asi by mi to bylo jedno. Ale já věděl už dříve, že takhle se gentleman nechová...