"Proč mluvíš tak vysokým hláskem, Alfréde?" zeptala se ho ve snu maminka.

Ve skutečnosti to se sexualitou Alfreda Jarryho nebylo tak jednoduché. Ač se ví o jeho přinejmenším přátelství s Rachildou, ženou Alfreda Valetta, ředitele časopisu Mercure de France, ve skutečnosti až kniha Nadsamec, absurdní groteska o nadlidských výkonech, ukazuje, že Jarry o sexu alespoň přemýšlel.

Nadsamec Jarry v ypsilonce je kombinace dramatizace Nadsamce s vybranými pasážemi z autorova života. Ve hře se střídají absurdní pasáže s realitou, útržky z autorova života přicházejí v různém pořadí, takže až nakonec se hra poskládá do přibližného útvaru a vy nad ní můžete přemýšlet. Kvalita je hodně kolísavá a pro mě byl hodně špatný začátek, kabaretně-patafyzický úvod, který působí značně křečovitě.

Pro lidi neposkvrněné informacemi o autorově životě (ale o Králi Ubu snad slyšel každý, ne?) nebude podívaná taková. Hra je plná narážek na autorův život a tvůrci často citují i odjinud (hudební pasáže). Mimo jiné se dozvíte například to, že Král Ubu sice šokoval francouzské publikum, ale nebylo to sprostými slovy na jevišti, jak se často traduje.

Nadsamec Jarry je vhodný minimálně k zamyšlení. A nebo jako záminka dát si absint.

Už vím, na co balíš ženské, řekl jsem ráno Mechanovi na squashi, když koncentrace výparů z jeho potu by zhulila minimálně kojence. Ale to asi nebyl jediný důvod jeho slabého výkonu. (Ano, užívám si to :)

Po squashi snídaně a nejlepší objevené kapuccino — Fuzion. (Italové to mají boží, ale nějak to připomíná ČR.)

Plóšaď Pávlova? v Lazarské.
Moje ruština evidentně atrofovala, ale nakonec jsem poradil. Tрамвай? Kdeže. спасибо

Moje nová kadeřnice je Kamila Krásná. Krásně mě oškubala. O něco dražší než Jitka, ale zase jí to trvalo jenom půl hodiny místo jedné. A nestálo mě to, jako některé frikulíny.

Nesnáším kapesníčky Kleenex. Člověk do nich jednou smrkne a musí je vyhodit.

Kauza = průser
Kauzalita = sled průserů

Nešahej mi na Paroubka, řekl Klaus.

Je to zvláštní sedět v divadle, sledovat jednu hereckou dvojici a přesto mít pocit, že se místy díváte na někoho jiného. Když místo lidového humoru Kaisera s Lábusem slyšíte z jejich úst intelektuální přestřelky, přímo před sebou vidíte ty dva, kteří to kdysi napsali.

A přitom mi přišlo, že oběma role sedla. Sancho ubral ze své plebejskosti a a nasadil chytřejší tón, Don Quijote byl naopak mnohem lidovější. Když občas došlo k proměně pána a sluhy, nebyl kontrast mezi herci tak velký, jako by byl mezi L a S.

Zatímco v první půlce představení jsem měl pocit, že je na tak dlouhou hru málo látky, v druhé polovině (která je výrazně kratší) dostává hra spád a intelektuální přestřelky jsou mnohem zábavnější. Někdy se dokonce trochu blíží lidovějšímu pojetí humoru K+L, takové "to nejlepší z obou světů".

Škoda jen, že na premiéře jeden z herců (nebudeme ležícího Dona Quijota jmenovat) zkazil repliku, takže následující scéna nenavazovala tak hladce, jak by měla. Ale zřejmě to byly pouze dětské nemoci.

Ale kdybychom s Dvířkou nešli na party po premiéře, zřejmě bychom se to ani nedozvěděli. Teprve tam kolovaly drby a fotografové z bulvárních médií dělali aranžované ležérní fotky. A teprve tam mi došlo, že herecká děkovačka byla taková... herecká. (Ještě jsem nezažil, aby po premiéře představili všechny spolupracovníky inscenace, včetně paní z nápovědy :)

Don Quijote je uváděn v divadle Kalich v rámci Festivalu slovenské divadelní tvorby.

Po divadle jsme se rozhodli nechat věci vyplynout. Když se lia na mou zvídavou sms dlouho neozývala, zkoušel jsem druhou skupinu, zaměstnance a "příznivce" Mateřské školky. Do rozjeté dámské jízdy (tedy Íf, Milá, Smíšek, B. a džouns) jsme nakonec docela zapadli a i když se mi Milá druhý den omlouvala za své zvídavé otázky, stejně to bylo fajn.

A když mi ujela tramvaj, vyzkoušel jsem na vlastní kůži první letošní sníh. I'm lovin' it.