„Srdíčka ne, srdíčka ne,“ ohradila se ještěrka. „Stačí, že máme prstýnky, nemusíme je mít zabalené v papíru se srdíčky.“ Prodavačka se podívala trochu divně, ale co mohla dělat – když zákazníci nechtějí, nemůže je nutit.

Ne, nechceme nikoho předběhnout. Pouze jsme se rozhodli poslechnout známé, kteří doporučovali se v Egyptě vydávat za manžele. Prý bude vše jednodušší. „To je jenom kvůli Egyptu,“ říkala později ještěrka tátovi. „No, to doufám,“ odpověděl.

Už předtím jsme udělali „základní“ nákup vybavení na cestu. Kalhoty, boty, pásy na peníze na tělo a další drobnosti. Je vtipné, že na každou dovolenou se najde něco, co je třeba ještě koupit. Posledně jsem kupoval batoh, příště to bude třeba cestovní nůž nebo něco podobného. Ale s tím se zkrátka musí počítat.

Včera ve vinotéce v Kefíru cestou z večeře s džounsem (o tom se třeba někdy rozepíše sám) jsem potkal smutnou Vílu, která tam osamoceně popíjela Syrah. Chvíli jsem si s ní povídal, aby mi bylo jasné, že ji tam jenom tak nemůžu nechat, i když jsem spěchal za ještěrkou. Bylo jasné, že se ocitla ve stejné, ale přesto jiné, situaci, jako já kdysi.

Skončilo to až dnes, kdy jsem jí dal adresu, aby věděla, že to není nic neobvyklého, že se lidé odcizí. Tak vítej. (Kvůli tobě jsem vypustil jeden starší příspěvek.)

Zřejmě už před Egyptem nenapíšu, tak si to tady čtrnáct dní užijte a ti dva ať mají pěknou svatbu.

Oh no, my feelings are more important than yours.
Oh, drop dead, I don't care, I won't worry.
Let it go.
The Strokes: Razorblade

Noční (h)nusle. Zjišťuji, že téměř všechny „večerky“ zavírají v devět. Obcházím ty nejbližší (zavřené) a nakonec skončím v jediné, o které vím, že má do dlouho. Potřebujeme toustový chleba, základ dobré večeře. Jenom v tričku a mikině mi to kupodivu dobře přemýšlí a lehce propadám depresi. Přemýšlím o hrách, o potenciálních možnostech, o životě.

A o stereotypech. Nesnáším stereotypy. Když jsem ještě bydlel na Žižkově a pracoval v Mánesově, chodil jsem pokud možno každý den jinou cestou. Stereotyp mě ubíjí. Téměř každý den vstávám v jiný čas. Mám různé formy snídaně. V pondělí většinou klidnou doma ještě před odchodem do práce. V úterý jedu v poklusu při cestě do školy. Ve středu cestou do práce, ve čtvrtek brzo v práci. V pátek někdy žádnou, protože chodíme brzo na oběd.

Nesnáším stereotyp. Ubíjejí člověku myšlení. Tedy alespoň to moje ubíjejí, u ostatních netuším. Pokud jde něco udělat pěti způsoby, zkouším najít šestý, aby to bylo zajímavější.

Stereotypy mi připomínají dobu socialismu. Stále stejné cesty do školy, šeď, prázdné prodejny. Čtyři roky cestování autobusem do Bruntáli na gympl. Pokaždé stejný autobus (výběr ze dvou, pokud nebyly porouchané) a stejný řidič (opět výběr ze dvou nerudných rajdrů). Školní jídelna se spoustou jídel na zvracení a nulové možnosti cokoli podstatného změnit. To jsou pro mě stereotypy.

I hate them all, I hate them all
I hate myself
For hating them
So drink some more
I'll love them all
I'll drink even more
I'll hate them even more than I did before
The Strokes: On The Other Side