Měl to být klidný večer, posezení s přáteli, oslava mých narozenin. Ale už na začátku to vypadalo na peklo v práci. Přesto to bylo nakonec docela v pohodě.

"To vypadá dobře," povídal Velký Vezír, který procházel kolem občerstvení.
"Vemte si."
"Já počkám." A čekal. Skoro hodinu čekal u pana Vědy, své podřadné nechal poslat pro dárek. Pak ochutnal suši a byl ztracen. "Můžu dostat recept?"

Pak ale zavolal Marťan. "Kdy odevzdáte projekt, pane?"
"No přece zítra, ne, pane?"
"Ale já ho musím mít dnes." Aha. Kdyby mě Čenich a ostatní neujišťovali, že se musí odevzdat v pátek...

Přiťuknul jsem si, rozbalil dárky, ochutnal kousek kolečko suši, chvíli pokecal a šel jsem.
"Tak jak to vypadá," zeptal se mě cestou Čenich.
"Sednu na to," povídám. Ale já nezačínal, měl jsem toho už dost hotového. Přesto se Čenich vyděsil.

Pak jsem požádal Festera a Hráče o pomoc a jel jsem. Tři hodiny jsem seděl, předělával, dodělával a dolaďoval. Prostě si hrál. Festr formátoval, Hráč dokončoval. Nakonec to bylo.

Místo v osm jsem na místo dorazil o půl desáté, kde už čekal gotcha (od půl deváté) a pár kolegyň (od devíti). Abych se dostal na stejnou hladinu, objednal jsem rovnou všem svině, které mají snad jenom tam (chutná to jako džus, ale při větším množství je to jakási varianta pangalaktického megacloumáku). A pak už se jelo. Tedy gotcha jel.

Pak se objevil =M=, který mé kolegy správně odhadl, ale vyčkal až ne můj příchod. Poslední dorazila Íf.
"Řekla jsi to doma?"
"Řekla jsem, že se zdržím v práci a pak jdu na kruhovku." Obojí dodržela.

Vlastně ne, poslední dorazil Podnikatel, přítel od Sirény. Doby, kdy na mě žárlil (jako skoro na každého chlapa), jsou už snad pryč. Koupil mi panáka, já mu koupil panáka. A od této malé fernetové krize to se mnou začalo jít z kopce.

"Pozvala jsem i Telátko," říkala mi dopředu Ochechule. No co mám na to říct? Já mám z toho děvčete znepokojivý pocit.
"Tak co Magore," povídala Telátko.
"Nemyslím, že my dva si máme co říct," usadil ji Magor.
Mám pocit, že kdyby nepokračovala naše hra na vykání (kterou udržuje Telátko), tak si taky nemáme co říct. Přijde mi, že si sama není v ničem jistá, proto "přehrává". Navíc je to telátko.

Na Celnici sice zavírají v jedenáct, ale nás tam nechali něco přes půlnoc. Pak naše malá část pokračovala. V plánované hospodě za rožkem bylo plno, za dalším rožkem byl prázdný nonstop s hernou Salammbo.

Zařízení nic moc, ale aspoň měli jídlo, které už na Celnici nebylo. Hlad už jsem měl docela slušný. Ani nevím, jak moc nakládaný hermelín byl, ale zpětně soudím, že docela dobře. Ale ani to už mi nepomohlo. Kombinace granát, svině, tequila, pivo a fernet stihla udělat své. Žádné škody, ale cítil jsem se akorát na pelech. Proto jsem zavolal taxika ("Volej 266778899," povídá Vrabčák. "Třeba přijede ten pěkněj taxikář."), vzali jsme Komárkovi a jeli jsme k Vrabčákovi domů.

"Víte, já mám takový dotaz. Posledně nás vezl takový mladý hezký taxikář. Povídal, že to nedělá dlouho..." zkoušel štěstí Vrabčák. Už to zkoušela přes dispečink, ale tam ji odpálkovali. Citlivá data nesdělují. A jak se asi mají lidi seznamovat, no ne?
"A odkud jste jeli?" Z práce, přece. "Praha 5. Tak to musíte příště jet z Prahy 5." Rozparcelovaná Praha. Nakonec dodal: "Nechci vás strašit, ale nedávno nám jednoho kolegu zabili. Jezdil asi tři týdny. Vrazili mu šroubovák do ledvin."
"Nabalili se na tom aspoň? Co ukradli," zajímal se Vrabčák.
"Asi dva a půl tisíce a mobil." Krade se i pro míň.
Ještě pár dotazů a bylo skoro jasné, že to "ten hezkej" nebyl. Hezkej měl jiné auto.

Další vím už jenom z legend a vyprávění. Chvíli po nás odešla Siréna, která se (téměř tradičně) pohádala s Podnikatelem. Po ní odešeli Magor s Festrem, kteří spočítali peníze a zjistili, že musí ještě kilometr popojít. Potom objednali taxíka a vyšlo jim to přesně.

Zůstala akorát Poletucha, Podnikatel a Turbo. Do pomalu usínajícího baru vešel pár. Muž a žena. Muž v náladě, žena divná. Podnikatel je lehce provokativní, člověk neví, jestli ho urazit nebo mu rovnou jednu vrazit. Muž se pokusil o první. "Víš co, vem si tu svou štětku a vypadni," zareagoval Podnikatel.

A pak už to jelo. Podnikatel s mužem se drželi pod krkem, židle lítaly a stoly se posouvaly. Turbo se snažil pomoct Podnikateli, což je nezvykle sblížilo. Žena hystericky ječela a Poletucha se snažila uklidnit situaci. To se nakonec podařilo a ve čtyři mohl večírek skončit.

V pátek dorazila Gazela, která nemohla přijít 'z důvodu nemoci' a přinesla dárek.
"Dělej si s ní, co chceš, ale já bych ji sežrala," pravila na adresu čokoládové kočky z belgických pralinek.
"Já ji určitě sežeru." A nebudu sám, Doughu Badmane.

Děkuji všem za přání (není to sice 35, ale mí čtenáři nápovědu mají :). Ozývali jste se, přátelé, všemi cestami — SMS (třeba viva), telefonicky (rodičové) e-mailem (fiksu pojka), přes icq (mnoho), ve vzkazech (trittico) i osobně (=M= včera). Chybí snad jenom sražení autem s nápisem Happy Birthday.

Potěšilo:
"Z čeho máš depku?"
"Tak všeobecnou."
"Ze života? To znám, já to měla před Vánoci. Dostaly mě z toho obědy s tebou."
"Tak to zkusíme, musíme zajít na oběd. Třeba mi to taky pomůže."

Tisková oprava: poslední na akci přišla Poletucha s Fíbí. To jen, kdyby to někdo zkoumal :)