Na Meziplotech zcela cíleně potkáváme nejprve Smillu a později i Mechana . Je to už nějaký pátek, ale některé lidi potkávám rád na stejných místech. Nejprve Bratři Orffové milí a relativně decentní, po nich Bruno Ferrari s kouzelnou stylizaci. Jak říkaly holky "postavit si image na slizu, to chce pořádné koule" (možná jenom odvahu). Jak později potvrdila Intelektuálka, kterou jsme tam nečekaně potkali i s EMO, jejím o pár let mladším přítelem, stylizace je dovedena až k černému kabrioletu se zrcadly, ve kterém jedině přijme novináře.

Wohnout stále nedokážu plně zkousnout. Možmá málo hulím, ale na mě to sice má akordy, ale koule tomu prostě chybí. Xaviho vidím naživo poprvé a špatný zážitek to není — tedy na živo je to pěkné, z desky to moc nefunguje. Jednou za rok Xaviho vidět je dobré, ale častěji to musí nudit (ale možná se pletu).

Když jsme u té Intelektuálky, posledně se mi povedlo konečně prolomit její vlnu nepřátelství. Po divadle jsme šli ve čtyřech na večeři. Ani já ani Dvířka vlastně nevíme proč, osobně mám tip, že to způsobil EMO, který má pocit, že by měl poznat Intelektuálčiny kamarády. Atmosféra na začátku by se snad dala i krájet a neuvěřitelné dusno, které I. vytvářela, je už tradičně slušné. Ale po chvíli se mi podařilo nadhodit téma, které ji zaujalo, takže myslím, že nyní jsem ve stavu, kdy mě sice nebere jako kamaráda, ale už nejsem v kategorii nepřítel. I když nevím, jestli je o co stát. Je to jako přátelství s jedovatým hadem — taky vás může kdykoli kousnout...

V pondělí jsem se pokoušel odchytit U:fona, tedy Marka Sláčíka nebo alespoň někoho jiného informovaného, ale nepovedlo se. Tak alespoň potvrdil, že "datové modemy jsou v letadle, budou tady do týdne, maximálně čtrnácti dnů", ale kdo ví, jak to bude. Vlastně je to jedno, U:fon žádnou zásadní změnu mezi poskytovateli internetu nepřináší, jako doplňkové řešení k domácímu připojení (třeba na cesty) si ho nikdo rozumný nepořídí, takže je to čistě profesionální zájem, jak jim to bude fungovat. Každopádně by se mělo hlavně přestat s těmi nesmyslnými grafy, protože své "teoretické" rychlosti ani teoreticky dosáhnout nemůže!

Na rozdíl od Anjina nechodím do Botanicu pravidelně a cíleně, ale zadání znělo najít slušný podnik na trase C, nejlépe kolem Budějovické a Botanic byl jediný, který mě napadnul (samozřejmě pohledem na mapu se zapnutou funkcí vyhledat restauraci). Původně jsem se koukal na slávky se zeleninou a zapečené s mozarelou, ale nakonec jsme zvolili menu na půl — zeleninový krém s kuřetem a marinovaná kuřecí křídla. Za ty dávám čtyři z pěti, vedou stále křídla ve Westu. V milé společnosti jsme proprali všechno, ale i tak jsem se těšil domů.

Když přišla nabídka zúčastnit se komentované prohlídky výstavy Hrubý domácí produkt , neváhali jsme s Dvířkou ani chvíli. Naše (tedy opět i moje) macešské Skleněné peklo je jakýmsi sponzorem nebo partnerem nebo čím vším to výstavy. Kurátor Krištof Kintera nás poměrně svižně a informativně hodnotně provedl výstavou a vysvětlil úskalí moderního umění (hlavní je nápad, provedení je na druhém místě). Výběr je proveden velice vtipně a až na pár exponátů se mi výstava moc líbila. BTW uprostřed jedné místnosti je "privátní salónek pro Petra Kellnera", který jediný má od něj klíč. Pokud jdete ve dvou, máte šanci se podívat dovnitř a zjistíte jako my, co tam je.