28.4. Wrocław
O půl jedenácté už parkujeme v centru. Wrocław žije univerzitním životem i turistickým ruchem. Sluníčko praží a zahrádky restaurací jsou plné. Dvířka ťape jenom v žabkách. Ideální počasí na dovolenou. Na Solném rynku jdeme do cukrárny vedle doporučovaného Blue Bar Café a rozhodně nelitujeme. Ceny lehce vyšší, ale zmrzlinové poháry luxusní. Dále pokračujeme po zdejších atrakcích, obrovském komplexu radniční budovy protkané třemi uličkami, ostrovy Piasek a Tumsky, kde vystoupíme na věž kostela. Výhled na město je pěkný, ale bude ještě lepší. Kousek od nás leží Racławické panorama a kousek dál Hala Ludowa. Při pohledu zblízka jde o impozantní stavbu, ze které byste podezírali nacisty. Ale i když ji postavil němec Max Berg, vznikla již v roce 1913 ke stoletému výročí Napoleonovy porážky. Je na ní viditelné doznívání světových výstav a doby budování impozantní staveb, vždyť tento drobeček lehce připomínající orientální architekturu pojme až 6000 lidí.

Vedle hal je japonská zahrada, původně vytvořená tak v roce 1913, ale obnovená až v roce 1993 iniciativou japonské ambasády. Uprostřed města působí jako oáza klidu, obdivuhodná zákoutí vytvořená podle starodávných principů. Zřejmě pouze málokdo by jí mohl něco vytknout.

U Racławického panoramatu, přeneseného do Wrocławi ze Lvova (stejně jako socha Alexandra Fedra) se opět projevuje polská obsese cokoli organizovat a všude vás provázet. Nechce se mi čekat hodinu a půl na cestu s průvodcem, proto pouze kupuji brožuru a spokojím se s ujištěním, že Marold je lepší (poznámka — must see, když otevřou).

Poslední atrakcí je věž kostela sv. Alžběty, nejvyšší navštívená věž. Na rozdíl od věže katedrály, kam vedl výtah, tady musíme šlapat 83 metrů nahoru po svých. Odtud je však jedinečný výhled a člověk téměř dostává závrať. Protože nám dochází čisté prádlo, jdeme do Galerie Dominikanskie, kde si koupím tři trička s Muppets. Spokojeni vyrážíme do Svídnice, kde chceme přespat. Na výjezdu z Wrocławi ale jedeme místo na Wałbrzych na Kłodzko. Jako by to bylo znamení. Město plné včetně mládežnické ubytovny, v Zajazdu na okraji mají místo za 160 PLN, ale je tam ubytovaný nějaký automobilový závod. Nepůsobí to na nás dobře (někdo mě tam seřval, že jsem si venku odplivnul) a ani ve městě nevidíme jiné možnosti ubytování, tak jedeme do Kłodzka — stejně nás ze Świdnice zajímal jenom dřevěný kostel.

Kłodzko působí příjemněji. Radši moc nepátráme a ubytujeme se v hotelu Marhaba, který připomíná luxus rekreací ROH. Za pokoj s lazienką platíme slušných 110 PLN.

29.4. Kłodzko a okolí
Ráno máme trochu problém najít cukrárnu (žádná není otevřená), ale Restauracja v Ratuszu se ukáže jako pěkné místo, kde nám udělají míchaná vajíčka. Potom rychle zaplatit a do pevnosti, kde je každou hodinu prohlídka labyrintu — stihneme na minutu přesně. Průvodce má slabý hlas, není mu rozumět a zapomíná, co chce říct, ale cesta chodbami je pěkná. (Dvířka: nejlepší je, že všichni se musí hrbit a jí stále „stačím".)

Kłodzko je sympatické v tom, že si moc nehraje na město, připomíná Bruntál mého dospívání, prostě ošuntělé okresní město. Ovšem, zatímco naše města dnes vypadají většinou upraveně, Kłodzko moc ne.

Ale nás už pomalu čeká Kudowa Zdrój, ospalé lázeňské město připomínající Jeseník a hlavně zdejší atrakce kostnice. Ta se nachází ve vesničce Kudowa Cermna a prý jde o jednu ze tří kostnic v Evropě. Kaplička kostnice je celkem malá a se svým přítelem ji vybudoval český kněz Václav Tomášek. Vše nám trpělivě vypráví sympatická jeptiška, navíc dodává ukázky měknutí kostí, špatně srostlé zlomeniny a proražení lebky. Sympatické je, že oba tvůrci jsou do svého díla zakomponováni a leží na oltáři vedle ostatních atrakcí. Dalšími dvěma kostnicemi mají být Sedlec u Kutné Hory a Faro v Portugalsku — o malé kostnici na Mělníce průvodkyně netuší. (Když se kouknete tady uvidíte, že jsou Poláci usvědčeni ze lži hned několikrát.)

Celé Slezsko prozrazuje, že tolik Poláků jako nyní tady nikdy nežilo. Němci, Češi, Rakušáci a nakonec trocha Poláků. Zato dnes je to jiné, hlavně řidiči na silnicích to prozrazují.

Po malém pikniku v lázeňském parku (musíme oželet zdejší muzeum žab a obojživelníků, které je přes týden otevřené do 17.00, ale o víkendu jenom do 13.00!) pokračujeme do Karlówa, centra Gór Stołowych, tedy malé části, která nepatří do Čech. Echt turistickou cestou (schody, zábradlí, ohraničené chodníčky) vystoupáme na Szczeliniec Wielki, pohoří připomínající hřeben, kterým kráčel už J. W. Goethe. Připadáme si jako při výstupu na věž — lidé před námi, lidé za námi, žádná samota. Poláci mají snahu fotit se v každé temné díře, případně proti slunci bez blesku, ideální rodinné fotečky. Nahoře je placená (5 PLN) „naučná" stezka kolem kamenů, které něco připomínají. Není to sice jako Adršpach, ale je to pěkné.

U auta utrácíme poslední peníze za zapiekanky (polská pizza, polovina housky posypaná houbami, sýrem a zapečená), které jsou z mikrovlnky nepříjemně rozblemcané — měl jsem si dát chleba se škvarkovým sádlem a kyselou okurku!

U auta impulzivně rozhodujeme jet přes Paczków, protože se nám líbí název. Pravda, čte se to „pačkuv", ale my se za fonetické čtení „packov" nestydíme, zvlášť, když jsme zahlédli polské pokusy o češtinu (zvlášť vytesaný nápis Kaple lebky — Kaplica czaszek) byl dojemný. V Packówě je značně dobře dochovaná hradební zeď kolem starého města z roku 1350. Z původní délky 1200 m, 24 polokruhových obranných věží a 4 vstupních bran se dochovalo 19 věží a 3 věže u bran a kromě krátkého úseku téměř celá zeď.

Bohužel v podvečer už nevystoupíme ani na Wrocławskou věž, ani na věž radnice, což je trochu škoda, protože městečko je malebné, což není v Polsku příliš obvyklé. A pak už jenom najít cestu přes blízké hranice domů.

KONEC