Po hodině badmintonu se cítím vycucaný jak citron. Nezapotil jsem se jako na squashi, ale zřejmě jsem se snažil probudit nějaké dosud neznámé svaly. Těší mě, že se poznáváme.

Potom automaticky do brazilského Ambiente, ale ejhle, ony jsou dvě! Rychlý přesun, ale času je dost, takže jsme o žádné jídlo nepřišli. Až na grilovanou zeleninu, kterou průběžně urgujeme, ale donesou ji až nakonec po zaplacení.

"Doufám, že jste to nejedl, to je pouze dekorace pod ústřice," snažila se mi vyčinit vrchní číšnice. Černofialové řasy na mém talíři se najednou zdály ještě tužší a nepoživatelnější. Ale jak to máte poznat, když na tácu žádné ústřice nebyly, pouze nějaké trávy. A kdo by nevyzkoušel tajemnou řasu? Nakonec se shodujeme, že by to mohla být taková kočičí tráva na pročištění střev...

Pak už jenom trochu jehněčího, trochu grilovaného ananasu se šťávičkou z hovězího, rybičky, jiné rybičky a na závěr kouzelní korýši, které by jistě dr. zoideberg slupnul i se šlupkou. My je nechali.

Po zaplacení se přesouváme do blízkého Památníku Jaroslava Ježka, kde nás hostitel provází Modrým pokojem a nabízí své nejlepší — malinovici, koňak, dvanáctileté tokajské a další pochutiny. A nezapomenutelné lahodné vanilkové rohlíčky od paželvovy mámy, které byly tak dobré jako od mojí maminky. Nebo ty, co jsem pekl předloni, když jsem ještě měl troubu...

Letošní pokus o mafiány skončí nezdarem, ale tolik nám to nevadí. Pomalu se přesouváme na poslední štaci, do postele (někteří ještě pokračují, ale nám to docela stačí).

Dvířka se v noci budí bolestí v podbřišku, já to zjišťuji podle prázdné postele. Musím za ní, není jí dobře...