vztek — zpočátku větší tělesná nevolnost, vášnivý pocit, který prostě musí "ven". děje se většinou nekontrolovaně, eruptivně, bez zaměření na cíl, např. hlasitým prásknutím dveří, rozbíjením nádobí, kopnutím do skříně apod.

hněv — spontaneitou se podobá vzteku (výbuch hněvu), ale na rozdíl od něj probíhá hněv s větším rozmyslem, je zaměřený na cíl a vědomě zvažuje důsledky pro sebe i své okolí

zášť — a z ní vyrůstající nepřátelství nejsou spontánní, ale dlouhodobé stavy, které se např. mohou vyvinout z potlačené zlosti. Je možné, že nadlouho překryjí všechny ostatní pocity.

nenávist — zášť a nepřátelství zaměřené pouze na poškození druhých.

středověké křesťanství:
Že je člověk partnerem a partnerkou a že žije ve společenství, bylo považováno za stav druhořadý.
Také v novověku se staví do popředí neomezená samostatnost člověka.

V posledních letech je stále zřetelnější, že člověk tuto nezávislost (úplná samostatnost) vůbec nemá a vlastně o ni také neusiluje, protože potřebuje uznání a lásku. ... Vždy jsou to vzájemné lidské vztahy, které podněcují a formují vývoj.

Griesbach: Považuje konflikt za základ pochopení osobního jednání.

opět křesťanství:
Bylo tedy důležité, aby agresivní hnací síly vzteku, hněvu a zlosti vůbec nevzkypěly. Z toho se vyvinuly potlačující a vytěsňující mechanismy, aby bylo možno "dostát" křesťanskému ideálu.

S takovým chápáním agresí jde v ruku v ruce jednostranné znehodnocení: Na životodárné a vztah vytvářející stránky agresivních životních sil se téměř neber zřetel a současně jsou zakrývány negativní aspekty mírnosti, vlídnosti a mírumilovnosti, které vedou k harmonizování, vyhýbání se střetům a konfliktům.

Dualistické tendence: To vedlo k pohrdání až nepřátelství vůči tělu.
"Představa, že duše člověka se spojí s hmotou jen skrze vinu a osud, a tudíž tělesně-duševní uspořádání odporuje podstatě člověka, vede od Sokrata ke snahám ... osvobodit se od závislosti na smyslových vjemech a tělesných potřebách a v mravním očistném procesu se 'připodobnit' nejvyšším idejím."

Zatímco v Bibli je pohled na člověka ... celistvý a rovnocenný, v dualistickém ... platí především vůle a intelekt, méně pak tělo, pocity a popudy.
Ke konci antiky zůstalo z biblicko-křesťanské atropologie pouhé torzo.

Druhý vatikánský koncil, celistvý pohled: člověk je "duch v těle"

Významy pocitů

K uzdravení nevede potlačování nebo odsunování agresí, nýbrž připuštění pocitů, které jsou s těmito životními energiemi spojeny, ať už je to láska nebo nenávist, strach nebo smutek, radost nebo zlost.

Vnímám-li svůj "vražedný vztek", "slepý vztek" zcela vědomě a připustím ho, mohou být ničivé agrese proměněny v pozitivní životní energii. Totéž platí i pro jiné základní pocity, jako např. strach. zoufalství, bezmocnost nebo smutek.

Nakonec jde o to připustit si nebezpečný, až dosud potlačovaný pocit vzteku, zlosti, hněvu či strachu a co možná nejintenzivněji ho dodatečně prožít. Tak zajistíme, že tyto pocity už nad námi nemají moc, kterou měly kdysi, když jsme je ve svých dětských zkušenostech prožívali a byli jim vydání všanc. Teprve, když zjistíme, že strach z prožívání pocitů je horší než jejich skutečné prožití, objevíme v nich životodárné a vztah vytvářející energie.

Z pohledu vývojové psychologie jsou projevy pocitů a agresí nutné, aby dítě, např. ve věku vzdoru, vnímalo sebe a své životní energie odděleně od rodičů, mohlo vyzkoušet své možnosti, a tak nacházet svou identitu.

Při takových zkušenostech s ničivými agresemi a současným zákazem projevit agrese vlastní, vznikají škody ve zvládání života a ve schopnosti navazovat vztahy. Neboť agrese jako životní energie jsou předpokladem zdravého utváření života.

Lidé mající problémy s agresemi často odpovídají na tyto otázky, že se chystají udělat přesně to, co jejich rodiče nejvíce zasáhne a zraní. Teď poznávají, že nevědomky žijí v opačné závislosti na rodičích, a vidí, že je to také závilost, jen s opačným znaménkem. Jsou tedy nadále určováni rodiči, i když si myslí, že se rozhodují svobodně.

pštrosí politika: Nejlepším příkladem umění potlačovat jsou lidé, kteří si buď nepamatují na dětství, nebo navzdory četným zraněním v prvních letech života mluví o "šťastném dětství".

Ustrnulý obraz o sobě je často ovlivněn "před-obrazy". Aniž si toho povšimli, přebírají tito lidé životní koncepty svých rodičů.

Mnoho lidí o sobě tvrdí, že se jim vede dobře a jsou spokojeni, ale zároveň jsou poháněni hektickou chtivostí života, z níž vyrůstá pocit vnitřní prázdnoty a nespokojenosti. .... Dokážeme ... přidávat životu další léta, ale dát létům více života se nám nedaří.

Rodiče přijímající a chválící malé dítě jen odpovídá-li ve výchově k čistotnosti a při prvních samostatných krůčcích jejich představám, podrývají u něho pocit vlastní ceny.

Dětské zážitky poseté strachem vhánějí člověka ... do začarovaného kruhu stále většího úsilí a výkonu.

Falešná láska k bližnímu: v takové lásce k bližnímu staví nakonec do středu sebe jako dávajícího, ne ty druhé.

Nemám-li se sám dostatečně rád, pozbývá rovnováhy potenciál lidského života a energie vytvářející vztahy ... k sobě a bližnímu.

Člověk zaměřený čistě na výkon vidí perfekcionisticky pouze dosažení cíle a všechno tomu podřizuje. Proto by rád vymýtil veškerou slabost a vyhnul se každé chybě. Člověk plodnosti nechá růst plevel s pšenicí a v době sklizně oddělí zrno od plev.

Naše prapůvodní touhy stěží mohou být v tomto světě vyplněny podle našich snů, a už vůbec ne s jedním jediným člověkem.

V důvěřivém, otevřeném a dynamickém vztahu mohu druhého propustit na svobodu, a přesto s ním žít v těsném a něžném vztahu.

Používat agrese ve prospěch života a navazování vztahů se musí člověk učit a cvičit.

Agrese uvolňují životní síly a vedou k pokroku, když nejsou reakcemi na příkoří, vždy znovu hledajícími odplatu.

Karl Frielingsdorf: Agrese vytváří vztahy