"Pamatuješ si na strejdu?" Barunka nechápe, kdo je ten cizí člověk, který se objeví jednou za rok.
"Jak by si mě mohla pamatovat." Obracím se na barunku "že." Barunka stále nevypadá, že by si ode mě vzala rohlík.
"Ale víš, jak máš toho hnědo bílého méďu?" ožije najednou Koudy. "On už vlastně bílý není," obrací se ke své ženě. "Já ho někdy vyperu," říká Terka. "Tak toho méďu máš od strejdy zwířete a tety Muflona," povídá zase už dítěti, které je z našeho rozhovoru zmatené. "Tenhle strejda ti dal tvého nejmilejšího plyšáka."

Rozhovor je ze začátku spíš lehce rozpačitý. Vidíme se jednou za rok, každý z nás má jiné starosti. Ale přesto znám jenom málo párů, které jsou takhle v pohodě. "Vzpomínáš mamko, jak jsme měli tu garsonku. Dvanáct metrů čtverečních. Přišli jsme domů, chvíli sexovali, pak se dívali na televizi, pak ještě chvíli sexovali a pak šli spát a ráno do práce. Bylo to trochu psycho, ale bylo nám dobře."

Terka není klasická máma. "Ještě tak půl roku a půjdu zase učit. Rozhodně to nemám tak, že bych radši byla doma s dětmi." Už posledně ji hovory matek na lavičkách přiváděli k šílenství...

Dítě na vernisáži bylo už starší. "Kde mám svoje cigarety," povídal asi pětiletý chlapec, u kterého se vám okamžitě muselo vybavit slovní spojení pytel blech. Kdybyste pár minut nehnutě seděli, určitě by vás taky využil jako prolézačku, tak, jako používal všechny stoly, židle a křesílka. Je to náročné mít takové dítě, ale lepší aktivní než pasivní.

Cestou Brnem potkáváme jinou maminku s dítětem, které křičí na celou ulici "Já chci do hospody." Inu, priority si člověk vytváří od dětství...

Kam ten svět spěje. Výrok třetího dítěte už potom asi nikoho nepřekvapí. "Já chci nůž," povídal chlapeček, který někoho honil. Je zajímavé, co mohou děti (hlavně) doma zaslechnout :-)