Zostřené vnímání a jako návdavkem horší dýchání. Emoce lidí mě z větší části ničí, cítím prázdnotu a zmatky. Přichází to, když to nečekám. Hloubím, nořím se do sebe. Interpretuji. Potřebuji o tom hovořit. Se svým nitrem i s jinými.

Změny nejsou špatné, pomáhají mi se neztratit, znovu všechno přehodnotit. Riskuji a neměnil bych.

V sobotu jsem objevil les uprostřed Města. Ticho. Jdu nějakým směrem a vynořuji se kousek od Kačerova zmatený, jak se mi to povedlo. Mám pocit neuvěřitelné čistoty.

Nědele. Cestou na nádraží tři opilá individua v tramvaji. Prázdné výrazy ve tvářích, v rukou lahváče. Tři sedí na dvou sedačkách. Cítím z nich potlačovanou agresi, stačilo by brnknout. Působí to na mě příšli silně...

V neděli z obou stran falešná očekávání a potom zase pocit čistoty. Prostě věřím.

Squash s ještěrkou. Dlouho nehrála, ale přesto jí to šlo, navíc se uvolnila. Jakoby hněv nechala někde venku, jako by ji už neovládal.

Dnes ráno na squashi. Každý zvuk zvýrazněný tichem — večerní hluky už stěny dávno utlumily. Hodiny tikají jako zběsilé.

Znovu vzdávám hold Holdstockovi a mám potřebu na druhé straně se ponořit do vědeckých textů, abych se neztratil v (po)citové rovině.

Navíc budou prázdniny na psaní knihy...