Středa. Jdu do Spořky vyřídit rychlou půjčku na klimatizaci. Jeden doklad, pár podpisů a je to.
„Já se moc omlouvám,“ řekla po půl hodině myšování na počítači bankéřka, „ale spadnul nám systém. Mohl byste přijít zítra ráno, já bych to všechno nachystala.“ Dala mi ještě vizitku, abych věděl, s kým jsem měl tu čest.

Čtvrtek. Během čekání na bankéřku probíhala po pobočce splašená vedoucí a všem pracovnicím říkala, že mají klienty odbavit co nejrychleji, protože na pobočce byl pokus o přepadení. Všem se strašně omlouvala. Poklidná atmosféra vůbec nenasvědčovala čemukoliv zvláštnímu.

„Vemte klienta do prvního patra k privátům, ať to s ním dodělají,“ povídá vedoucí bankéřce. „Peníze vám přijdou zítra na účet.“
„Ale já potřebuji hotovost,“ bráním se chabě. „Tak já přijdu zítra.“
„To byste stejně musel podepsat smlouvu, tak ji dnes podepište a zítra si jenom vyzvednete peníze,“ přesvědčovala vedoucí.

Po hodině jsem konečně opouštěl pobočku s příslibem, že peníze dorazí o půlnoci na účet. Ale kvůli výběru budu muset do Spořky znovu, protože na kartě mám příliš nízký limit pro výběr.

Rychlá půjčka se nakonec protáhne na tři dny, složitost operace je rovnocenná hypotéce, tam jsem měl dokonce méně starostí, protože jsem akorát nosil potřebné dokumenty a podepisoval nachystatné papíry. Inu služby obyvatelstvu. A to jsem měl ještě výhodu, že mám u Spořky účet a chodí mi na něj výplata, jinak by to bylo ještě obtížnější...