Leonardo prý radil svým žákům, aby trénovali fantazii na mracích. Když jsem v pondělí večer vykounul z okna, uviděl jsem oblohu rozdělenou vedví a na rozhraní lidskou hlavu. Temná strana síly byla nalevo, ve středu města, kam jsem měl po chvíli vyrazit. Při pohledu na mraky jsem si představoval provazce vody, které na mě budou padat cestou do Al Capones.

Začalo to téměř úplně přesně na Národní, kde se spustila průtrž, když jsem vystupoval z tramvaje. Déšť mám rád, navíc nebylo jasné, kdy tak asi skončí. Cestou jsem potkával přetékající kanály a brodil se vrstvami vody na vozovce i chodníku. Po dvě stě metrech jsem byl mokrý „až na kalhotky“, tedy kdybych nějaké měl.

Ještěrka mi to samozřejmě záviděla a vyběhla alespoň trochu zmoknout, ale déšť už neměl ty správné grády. Večer jsem zahájil oblíbeným Long Island Ice Tea, který má s ledovým čajem nějakým omylem spolený název, a pokračoval experimentováním se Zombie, abych zakončil suchým Martini s olivama. „Pamatuješ na MASH? Jak tam B.J., tam ho hrál ještě černoch přišel a říká ‚A kde je oliva.‘“

Ale mým úkolem nebylo opít se, ale odvést ještěrku domů, aby se ještě chvíli mohla učit, což se povedlo jenom z části. A od té doby to jde s pitím z kopce. Například v úterý – tři piva Na Celnici. Čtvrtek – trocha vína večer. Sobota – čínské víno z květu skořicovníku. A dnes už jenom trochu Sherry před spaním.

Ale jistá pozitiva dnešní den má. Třeba dokončená korektura nebo dokončená korektura a... vlastně jen ta dokončená korektura. Ale v úterý odpoledne už bude líp... Asi bych si měl vymyslet další zábavu.