Cestou zjišťujeme, že svítí hlavně cizí auta, místí světla moc nepoužívají. Překvapuje nás docela vysoký počet německých a hlavně holandských aut. Je vidět, že cizinci postupně Černou horu objevují.

Vlna se první den „dovolené“ budí už se sluníčkem a je plná energie. Ale já po dvou dnech řízení nejsem schopen v sedm hodin vstát. Kolem deváté se pomalu začínám probouzet s tím, že se dospím na pláži. Zkoumáme místní supermarket a končíme na nejbližší pláži. První dotek vln. Uklidnění a odpočinek na lehátku (1 €) pod slunečníkem (1 €).

Odpoledne se zatahuje, ale stejně nás nebaví jen tak ležet. Pěšky vyrážíme do Starého Baru, ale po téměř dvou kilometrech se vracíme pro auto. Zhýčkaní cizinci. Cestou narážíme na odbočku Staraja maslina, nejstarší olivovník. V oplocené zahradě všemi opuštěný stojí téměř dva tisíce let starý olivovník, zřejmě nejstarší na světě. Kontroluji průvodce a vidím, že v něm je fotka libovolného jiného olivovníku. Zřejmě mu nebudu tak úplně věřit. Na stromě jsou nové olivy, zřejmě se i letos zapojí do výroby oleje; na jídlo jsou jeho plody už přece jenom malé.

Starý bar jsou trosky opevnění a starých budov tisíc až pět set let staré. Platíme obvyklé jedno euro a vyrážíme na obhlídku. Místo je působivé, leč většinou nefotogenické. Částečně je to špatným světlem, částečně jednotvárností trosek. Potkáváme slovenské turisty, ale ani ti se nechtějí družit. Jsme rádi.

V „podhradí“ kotvíme v tradiční restauraci s tradičními jídly. Jídel moc nemají, ale nás stejně nejvíc lákají sýry. Ovčí a kozí a k nim zdejší smaženou zeleninu bamiju (česky okra). Chutnala hodně dobře, ale pokud vím, nikdy předtím jsem ji ještě neviděl.

Druhý den vyjíždíme k albánským hranicím na ostrov Ada, který je celý vyhrazený nudistům. Podle legendy vznikl ostrov v ústí řeky Bojany po havárii lodi. Ada má trojúhelníkový tvar, ze dvou stran je ostrov obtékán sladkou vodou, ze třetí slanou. Směrem od Baru jsou domečky stále více upravené, jako bychom se ani neblížili k albánským hranicím. Místo latinkovo-azbukových nápisů začínáme potkávat dvojjazyčné latinkové, to se mezi srbské nápisy začíná míchat albánština s typickým ç.

V městečku Ulcinj přejíždíme most přes „řeku“, kde jsou rybářské chatky. Ve skutečnosti jde o kanál k Ulcinjské solaně a chatky se ukazují jako dlouho opuštěné. Při zpáteční cestě se určitě zastavíme.

Zajímavé je, že v autech s cizími značkami sedí místní lidé – jižní Slované. Že by bohatí příbuzní, kteří žijí v cizině? Je to určitě zvláštní.

Přijíždíme k bráně Ady, kde je hlídač, který nám kupodivu velmi dobře rozumí, což v místních podmínkách není tak typické. Sice rozumí, ale říká, že celý ostrov je vyhrazený pro hotelové hosty a nikdo jiný se na něj nedostane. Ani nezkoušíme smlouvat, protože takových před námi bylo několik a nikdo neuspěl. Otáčíme auto a přejíždíme most. Nikde žádná reklama na hotel, žádné telefonní číslo. Asi je to pouze pro členy nudistických svazů, kteří si mezi sebou dávají vědět (tedy ano).

Na druhém břehu Bojany se impulzivně rozhodujeme dojet k moři. Vyrážíme na polní cestu, která vede kolem břehu. Celý břeh je lemovaný chatičkami a chatrčemi rybářů. Některé jsou opuštěné, ale většina z nich je obydlená, místy i cizinci. „Řekni dost.“
„Proč?“
„No, řekni dost, až budeš mít pocit, že se máme vrátit,“ upřesňuji Vlně. Jedeme nejistým terénem stepí. Z jedné strany je břeh a chatičky, z druhé chatičky a otevřená step.
„A proč bych měla?“ Asi je stejný blázen, jako já.
Jedeme dál. Nakonec dorazíme k přírodnímu parkovišťátku, ze kterého už je vidět moře.

Na pláži je jemný písek barvy pepř a sůl (spíše pepř), na moři slušné vlny. Pobřeží Černé Hory není, tak jako třeba Chorvatské pobřeží, „chráněno“ ostrovy, takže jsou na moři místy slušné vlny.

Potkáváme dva Čechy, otce se synem. Do Černé hory jezdí už čtyři roky. Dříve spali ve stanech na pláži, letos u známého v penzionu za 10 € za noc. Upozorňují nás, že většina aut tady je kradená, šedá ekonomika funguje na 120 % a místní svá auta ani nepřihlašují. Odhadem takových 8–9 cizích aut z deseti je kradených.

Ještě chvíli si malá Vlna hrála ve velkých vlnách, ale už nás zase lákala další dobrodružství. V průvodci jsme totiž našli, že někde u Ulcinju je ženská pláž vyhrazená pouze pro ženy.

Cestou jsme se ještě stavili na Velké pláži. I když i část u Ady Bojany je součástí Velké pláže, tady jsme měli pravý pocit hromadné dovolené.

Protože Srbové rozpoutali několik balkánských válek, nikam jinam, než do Černé Hory fakticky nemůžou. Nebrání jim vízová povinnost, ale například Chorvatsku by se na ně moc hezky nedívali. Proto víceméně okupují relativně krátké černohorské pláže.

U ulcinjského kanálu jdu na břeh fotit a Vlna jde do bistra na limonádu. Přidávám se a objednávám si kafe. Na celé Černé Hoře je úžasné, že i v nejhorší špeluňce mají naprosto úžasné presso. A taky, když řeknete presso, dostanete opravdu klasické ristretto, tedy presso v náprstku, silnou vydatnou kávu, po které vám zaručeně vyskáčou pupínky na rukou a zapaří se vám zadek.

Majitel bistr mluví velmi dobře anglicky, ale trpí obvyklým problémem místních. Mají velmi dobrou výslovnost, ale slabou slovní zásobu. „Češka? Škoda.“
„Pivo? Bier? Pilzen?“ „Yes, pilzen.“ Znají nás.

Najít ženskou pláž není úplně snadné, místní, tedy jihoslovansky mluvící lidé, nám nepomáhají. Podle průvodce hledáme mezi hotelem Albatros a Galeb a jsme úspěšní.

Tedy částečně. Vstup jedno euro a pouze pro ženy, pláž je nudistická. Mimo otevírací hodiny mohou vstoupit i muži. Čekáme do sedmé hodiny, mezitím zkoušíme někde najít bar, kde by měli piña coladu, kterou má Vlna slíbenou. Bez úspěchu.

V sedm se otvírají brány a spousta sírychtivých mužů se vrhá k pramenům a do moře. Sirná voda ve spojení s mořskou prý vytváří ideální zdravoočistnou kombinaci. Vlna se už vykoupala (ještě v ženském čase) a teď jenom pozorujeme vřavu. Ve vymleté jeskyni v dáli je speciální kámen tvaru falusu, na který vděčné ženy odkládají své (spodní) prádlo jako výraz vděčnosti. Třeba jim to fakt pomohlo…

Nabíráme sirnou vodu a jedeme.

Na rady místních vyrážíme zpět na Adu, kde jsou nejvyhlášenější rybí restaurace v okolí. Je jich tam skutečně dost. Postupně do každé nahlédneme až zakotvíme v restauraci Miško, „nejstarší rybí restauraci na Adě Bojaně“, established 1991.

Karty neberou, a protože jsme museli neplánovaně nabrat benzin, musíme se mírně krotit. Salát, malá rybka, víno, a když něco zbude i dezert bude.

Ryby nám donesou ukázat a my si vybereme přímo konkrétní kus. Postupně krotíme salát pro dvě osoby a popíjíme místní Vranac za zvuků Gipsy Kings. Není to úplně stylové, ale stále lepší než Bryan Adams ve vedlejší špeluňce.

Rybu nám donese kuchař a nabídne její vykostění a rozporcování. Konečně vidím, k čemu je nůž na ryby. Nestačím ani vytáhnout fotoaparát, proto musím počkat, až donese ryby k vedlejšímu stolu.

Ryba je úžasná, ani doplňkové omáčky nepotřebujeme. Se salátem a krajíčkem chleba se cítíme naprosto skvěle. Rychlá kontrola účtu (postupně nám nosí papírky do skleničky) a i na dezert zbylo. Objednáváme Bojana dezert. Donesou nám místní specialitu vytvořenou z darů okolí řeky, ale to už bych prozrazoval moc, zajeďte si na něj sami.

Protože jsem si fotil číšníka Džano Resulbegoviće (perfektní profesionální číšník, sen každého hosta) s rybím tácem a zmínil jsem kouzelné slůvko press, dostáváme druhý dezert zdarma a slibujeme poslat fotky.

Jih už máme prozkoumaný, proto třetí den vyrážíme z Baru na sever. Původně jsme chtěli objet autem kotorský záliv, ale po cestě objevujeme přívoz, což znamená, že můžeme dojet ještě dál. Svezení stojí jenom 3,5 €, proto neváháme ani chvilku. Na druhé straně si říkáme, proč zůstávat jenom v Černé Hoře, když můžeme i do Chorvatska. Zvlášť, když Dubrovník je tak blízko…

Poprvé narážíme na nepříjemného celníka. Srbové jsou v klidu, jenom máváme pasy, ale Chorvat dělá problémy. Nechá si ukázat tašky, ale bere to naštěstí jenom zlehka.

Před Dubrovníkem začíná Vlna šílet. Zhoršuje se jí atopický exém a potřebuje rychlou koupel v moři. Nacházíme pláž mezi hotely v zátoce a rychle se cácháme. Když byla Vlna ve vodě, našel jsem, že v Igalu je další specialita – radioaktivní bahno, které využíval i Josip Broz Tito při svém léčení. Na zpáteční cestě nás to jistě čeká.

Po vykoupání jdeme na procházku starým Dubrovníkem, který lehce připomíná Benátky. Spousta obchůdků se suvenýry, občerstvení a šipky na atraktivní místa.

Při zpáteční cestě objíždíme celý kotorský záliv, kteří někteří označují za nejkrásnější část Černé hory. Na nás je všude moc lidí, u Albánských hranic bylo mnohem líp. Ale krajina je krásná, počasí skvělé a objíždět kolem vody všechny záhyby a zátočiny je příjemné. Připadám si trochu jako v rallye, stále jenom točím doprava, doleva, doprava, do…

Jako tradičně Vlna večer odpadne. Většinou prospí nejnudnější úseky cesty (kdy já řídím), ale je utahaná mnohem víc. Tihle mladí…

Večer se domlouváme s majitelem na placení, vyrazíme zítra ráno. Chceme se zastavit v Igalu a ideálně dojet až na Plitvická jezera. Teď nám dochází, že v zahradě parkuje holandské a německé auto, ale němčinu ani jeden z nás neslyšel. Je to takový národní sport, asi.

Ráno mi majitel vystavuje doklad. Už dlouho jsem nedostal nic psané srbskou azbukou, to bude mít účetní radost.

Zastavujeme, aby se Vlna vyráchala v radioaktivním bahně a teplé vodě, já si zatím dávám presso a píšu na notebooku v blízkém bistru. „Toilet?“
Gesto ukazující za barák. A skutečně. Vracím se pro kapesníky a odvažuji se navštívit turecký záchod. Párkrát v životě už jsem to zažil, ale není to zrovna příjemná zábava. Rozpomínám se na poučku, že levou rukou se utírá zadek, protože pravou se bere do ruky jídlo a skutečně nalevo nacházím odpadkový koš na papír. Nakonec jsem celou proceduru zvládnul, ale náš klozet je výkřik civilizace.

Dubrovník pouze míjíme a jedeme dál. Já jedu, Vlna spí. Za Dubrovníkem najednou něco, co vypadá jako hranice. A taky jo, hranice Bosny a Hercegoviny, kterou jsme naštěstí jenom prosvištěli (pár kilometrů a opět Chorvatsko).

Druhá zastávka je na konci Makarské riviéry v městečku Živogošće. Krátké koupání a obhlídka města. Dal bych si kafe, tak sedáme v sympatické kavárně a objednáváme kávu, vodu a sendvič.

Akorát ho stačím nakousnout (Vlna se pustila do den starých českých novin koupených cestou), když se strhne průtrž mračen. Dojím sendvič, ale počasí se nechce umoudřit. Nakonec volím variantu gentleman a jdu kilometr na parkoviště. Po sto metech jsem mokrý, po pěti stech jsem okoupaný od slané vody. K autu dorážím mokrý jak myš, brodím se v potocích vody stékající z vrchu. V restauraci nabírám Vlnu a dva místní, které vyhazujeme cestou v městečku.

Vlna v autě usíná a probouzí se u Baška Vody, tedy na začátku Makarské riviery. Sjíždím na místo činu předloňské dovolené, Vlna se koupe (vlny nejsou) a hned jedeme dál.

Před Splitem lehce zmatkujeme, chceme se vyhnout placené cestě, ale pak zjišťujeme, že se dá jet jenom jednou cestou, což je nakonec silnice pro motorová vozidla, kde se neplatí. Když se budeme držet modrých a žlutých cest, nezaplatíme ani kunu nebo jak se to jejich zvíře připomínající měnu jmenuje.

Vlna opět spí. Krátce zastavujeme v motorestu na polévku na zahřátí a jednu kávu pro mě. Už jich mám docela dost. K Plitvicím přijíždím kolem jedenácté. Dvakrát se jdu ptát na nocleh a buď nejsou volné pokoje nebo už je zavřeno. Před jedním hotelem-restaurací parkuji a uléhám taky.

Ráno je stále hnusné počasí a Vlně se na jezera nechce. Já taky nejsem dvakrát nadšený, navíc budu celý den řídit i tak. Po dvou hodinách bdění Vlna opět usíná, probouzí se v Záhřebu, kde mi pomáhá s navigací. Opět usíná.

Před Slovinskou hranicí jsem už docela unavený, takže se vydáváme hledat hrad Trakoščan. Krátká procházka hradem, prohlídka obrazů zdegenerovaných předků. Hradem se neprovází, nikde vás nikdo nehlídá. Pouze jsou všude kamery a nikdo si nedovolí se čehokoli dotýkat. Tak se mi to líbí, nikdo nás neotravuje. Akorát letáky nemají v češtině, takže musíme vzít za vděk angličtinou. Počasí na focení je mimořádně hnusné.

Taky dál se jede dobře až do Rakouska. Před Grazem dostávám krizi. Dva dny řízení se na mě podepsaly a já mám strach, aby se něco nestalo. Zastavuji na nejbližší benzince, házím do sebe Red Bull a ledovou kávu a půl hodiny spím, či spíše odpočívám.

Nejhorší část cesty je však teprve před námi. Za den projedu tři státy a nakonec skončím ve čtvrtém v zácpě. Kolem deváté večer chytnu tradiční zácpu u osmdesátého kilometru na dé jedničce. Inu, všude dobře, doma zácpa.

PS: Každého ukojí hladná pića:

Malá statistika:
Praha—Bar: 1550 km, 25 hodin čistého času cesty
Cesta celkem: 3490 km
Ponorková nemoc: 0
Hádky: 0 (pokud nepočítáme spor, zda se má alkohol prodávat v papírových pytlících – nemá!)